Před lety odstartoval právě ve Zlíně svou hudební kariéru a za pár dnů se do města vrátí, aby speciálním dvojkoncertem oslavil 50 let na hudební scéně. Vlasta Redl je zvláště na Zlínsku pojem, který netřeba podrobněji představovat: snad každý hudební fajnšmekr si vybaví nejen legendární AG Flek, ale taky třeba spojení s Flerety, Hradišťanem nebo muziku k představením zlínského divadla Malá scéna.

Právě v sále Malé scény Vlasta Redl vystoupí, a to v sobotu 11. a neděli 12. října.

Celý rozhovor s Vlastou Redlem vyšel ve Zlínském deníku ZDE

Vlasto, kdysi jste přišel do Zlína z rodného Valašského Meziříčí kvůli angažmá v kapele AG Flek, prožil jste tu dvanáct zásadních let. Jak důležité období to bylo, když se za ním s odstupem času ohlédnete?

To je hodně obsáhlá otázka. V mém životě se během této doby změnilo úplně všechno a bylo by asi jednodušší i rychlejší napsat o tom knížku, než se pokoušet to vměstnat do pár vět. Odešel jsem z domova do města, kde jsem nikoho neznal, kvůli kapele, ve které hrát bylo něco jako splněný sen. Nebo ještě lépe zázrak. Přestal jsem vstávat ráno do práce, což mě opravdu nikdy nebavilo, a začal jsem se věnovat hudbě a psaní na plný úvazek. Našel jsem si nové kamarády, také jsem se oženil a kdesi v dáli se mi začalo blýskat na lepší a šťastnější časy. Po vzoru Mistra Wericha se pokusím těch dvanáct let shrnout do jedné věty: „Odstěhoval jsem se do jiného města a zapustil tam kořeny.“

S AG Fleky jste začal hrát v roce 1984. Rok předtím z kapely odešla oblíbená zpěvačka Blanka Táborská. Jak vás publikum přijalo?

Zkraje to samozřejmě trochu drhlo, někteří si snad dokonce mysleli, že jsem ji z kapely nějak vystrnadil, ale to je naprostý nesmysl, nastoupil jsem víc než rok poté, co odešla. A pochybuju, že se někomu po jejím hlase stýskalo víc než mně. Pár let to trvalo, ale nakonec si na mě, myslím, posluchači zvykli.

Osmdesátá léta ve Zlíně….. jak se tehdy muzikantům žilo a tvořilo? Dalo se hraním uživit?

Děkuju za optání - žilo a tvořilo se nám dobře, s tím uživením už to tak slavné nebylo. Všichni AG Fleci v té době kromě muziky chodili ještě někam do práce, mně řekli, že se brzy začne hodně koncertovat, ať si najdu nějakou práci, kde mi budou schopni dávat náhradní volno, tak jsem si našel práci v Družstvu invalidů Obzor v Loukách. Ve skladu železa jsem tam házel tuny železa a mosazi, a protože jsem na to neměl žádnou kvalifikaci, bral jsem 1 400 Kč čistého. Po zaplacení splátky půjčky, nájmu a alimentů mi zbylo něco málo přes dvě stovky. 

Z toho se dalo vyžít jen velice obtížně.

Po čase jsem se ale seznámil s několika důležitými lidmi, kteří mi občas dohodili kompars ve filmu. To jsem si vydělal za odpoledne i celých sto korun a ještě jsem se tam najedl! Později, když se profláklo, že trochu i zpívám, chodil jsem na Kudlov s pěveckým sborem Dvořák "posílit tenory" při nočních nahráváních scénické hudby do různých filmů, to jsem si vydělal třeba i 150 korun za frekvenci.

Je pravda, že jste pracoval i jako uklízeč na zlínském gymnáziu?

Nebyl jsem uklízeč, byl jsem uklízečka - měl jsem totiž ten kamrlík na smetáky a kýble na dívčím WC... Dost podrobně se o tom rozepisuju ve své první knížce My tři a já, v kapitole Kde jsem byl na světě nejdál. Ale bacha, je to četba jen pro otrlé. (smích)

Ve Zlíně jste také začátkem 90. let nahrál první sólovou desku Na výletě. Prý se točilo ve studiu v hodně neobvyklém prostředí bytu v paneláku na Jižních Svazích...

Tehdy to tak neobvyklé nebylo. Velká studia byla daleko za horizontem mých finančních možností a nikdy by mi tam neposkytli takový luxus času, který jsem tomu musel věnovat.

Po letech spolupráce s Ivo Viktorinem, a nejen v rámci AG Fleku, jsem ho poprosil, jestli bych si u něho ve studiu v létě nemohl něco nahrát. Často jsem mu tam s něčím pomáhal, tak věděl, že s jeho mašinami umím a že ho vlastně k ničemu nepotřebuju. Ivoš věděl, jak mi na té desce záleží, tak se nakonec nade mnou slitoval, vytáhl klíče a řekl mi otcovsky: Jedeme na chatu, musíš to stihnout do konce prázdnin, od září točí Kamelot. A jeho žena Zuzka mi pohrozila prstem: Buď tady hodný, občas vyvětrej a zalij květináče. 

A byli pryč. A mně začalo největší dobrodružství mého života.

Nenahrávalo se ale jen ve studiu v paneláku u Viktorinů, s částí ruchových koláží mně hodně pomohly "děcka" (mladí herci a herečky) z divadelního souboru Malé Scény, pro který jsem v té době napsal a nahrál muziku k několika docela zajímavým muzikálům, mj. Popfestivalu Tibora Deryho. Při přípravách jsem s nimi strávil hodně času a docela jsme se při tom skamarádili. To je taky důvod, proč se tam cítím jako doma a rád se tam vracím.  

Ve Zlíně máte stále hodně přátel, bývají díky tomu zlínské koncerty jiné?

Samozřejmě. Zlín je prostě pořád můj domov, i když teď z praktických důvodů bydlím někde jinde. Ale má to i svoje profesní úskalí. Když přijdu na jeviště a vidím, že půlku lidí v sále znám osobně, spíš mě to vyděsí, protože - jak známo - doma není nikdo umělcem.

A jak na vás dnešní Zlín působí, když se občas vrátíte?

Zlín je výjimečné, krásné město, odevšad je to tři sta metrů do lesa, nebo aspoň do parku, a navíc je to hodně dynamické hnízdo. Pořád tady žije Baťův odkaz, vždycky jsem měl pocit, že lidi jsou tu nějak pracovitější a vynalézavější... A ještě k tomu tady žijou Valaši! Fakt nevím, kde by té naší muzice mohli lidi rozumět líp.